Svatý Jan Nepomucký – světec v kožíšku

Je květen a při pohledu na přírodu, kde všechno kvete, v našich uších zní píseň: „Kvítečku májový, z Nepomuku rozený, otče můj, Jene svátý,…“ Před svýma očima máme velkého světce, kterého naše země – skrze milost Boha – dala v období baroka světu, svatého Jana Nepomuckého, krásný to květ svatosti. Snad je u nás jen velmi málo duchovních míst, nebo i historických veřejných prostor, kde by na nás nehleděl svým pokorným pohledem tento světec ze sochy, z obrazu, z fresky, nebo vitráže.

Hledí na nás muž středního věku, oděn v šat, který je pro ty z nás více všímavé, spojován právě ze svatým Janem. Ale asi by si jen málokdo z lidí dneška uměl představit nějakého kněze takhle oblečeného dnes. Zde si nejeden z nás položí otázku, co vlastně svatý Jan na sobě má, kde se to vzalo a kdy? Předně je potřeba říci, že ikonografie svatého Jana má svůj původ v době baroka, kdy začala narůstat úcta k němu, která jej nakonec vynesla na oltář jako svatého. Je nám představován jako kanovník v chórovém oděvu, nakolik byl členem Královské kolegiátní kapituly svatých Petra a Pavla na Vyšehradě, kde je v této hodnosti poprvé zmiňován 27. září 1389. V tomto našem malém zamyšlení se však pozastavme především u jeho liturgického oblečení, ve kterém je zobrazován. Svatý Jan na sobě má černou kleriku a na ní bílou rochetu, ozdobenou krajkou na konci rukávů a u jejího zakončení ve výši kolen. Na rochetě je pak kanovnický kožíšek nazývaný almuce. Nedílnou součástí jeho oblečení bývá biret, kněžská pokrývka hlavy. Součástí mnoha ztvárnění světce je také kněžská štola na rochetě pod almucí, fialové liturgické barvy, doplněná o kanovnické signum na stuze, jenž je buď pod almucí, nebo na ní.

Klerika je základním oděvem duchovního stavu. Svatý Jan ji má černou, zapínací na knoflíky odshora až dolů. V době vzniku zobrazování svatého Jana většina kapitul – zvláště u nás – ještě nenosila např. fialové, nebo jinak barevně dekorované kleriky. Právě černá barva byla klerice přiřknuta už od středověku, kdy mnohá rozhodnutí papežů nebo synod rozhodla o zákazu nošení oblečení pestrých barev (synod v Avignonu 1209 zakázal hedvábí a pestré barvy, stejně tak i v Paříži 1428, a v Sabině 1494 pak nařídil barvu kleriky černou nebo fialovou). Někteří papežové dokonce zašli tak daleko, že v rámci upevnění důstojnosti i morálky duchovního stavu pod trestem ztráty hodností a privilegii nařídili zákaz světského oděvu (Pius V. 1567, Sixtus V. 1589, Benedikt XIII. 1725). A kde se klerika vzala? První zmínky o oděvu duchovních mimo liturgii jsou v 5. století. Klerika vycházela z dlouhého oděvu, jak osob světských, tak duchovních, z římských senátorských tunik, přepásaných cingulem (páskem), ale také z oděvů národů, které přicházely na území římské říše. Základní forma kleriky se ustálila v 17. století, kdy se její pevnou součástí stal také bílý kolárek (i když ve svém střihu a některých doplňcích ještě prošla dalším vývojem).

Rocheta jako chórový oděv pro liturgii se vyvinula ze základního liturgického oděvu, tedy z alby. U jejího vývoje se staly rozhodujícím faktorem klimatické vlivy, proto severně od Alp můžeme v 11. století zaznamenat zkrácení alby a rozšíření jejího krčního výstřihu, aby se v chladných dnech dala obléci přes zimní kožešinový oděv. Odtud lze odvodit její druhý název superpelice, doslova „na kůži, na kožešině“, i když je nutné podotknout, že v době baroka dochází k rozdělení na rochetu – – s úzkým rukávem (biskupové a vyšší preláti) a superpelici – – s širokým rukávem (zbytek kléru). Od 14. století se rocheta rozšířila jako náhrada alby při udílení svátostí, v průvodech, nebo při různých žehnáních. Od 15. století se rocheta postupně zkracovala a její součástí se především v období baroka stávala u prelátů honosná krajková výzdoba.

Almuce oblečená na rochetu je snad základním poznávacím znamením svatého Jana, i když ji můžeme vidět např. i na premonstrátských svatých, neboť byla oděvem kanovníků diecézních i řeholních. Almuce, kterou vidíme na svatém Janu, je chórový pláštík z jemných šedavých kožešin (tzv. popelic), na zakončení ozdobený kožešinovými třásněmi (tzv. ocásky), který od krku splývá přes ramena, kryje záda a sahá k loktům, nebo i pod ně. Součástí almuce je také dnes malá kapuce, která v dobách středověku bývala o mnoho větší, neboť se shrnovala na hlavu. Almuce se původně nosila na pluviálech, postupně se však ustálilo, že se nosila na rochetu. Původ tohoto liturgického oděvu je dosti nejasný, byl dán především klimatickými poměry za Alpami, jako ochrana před chladem během dlouhých chórových modliteb. Na základě dochovaných historických pramenů lze almuci vystopovat až do 13. století. To, že byla i oděvem spojeným s hodností a jurisdikcí, můžeme vidět na sporech kanovníků pražské metropolitní kapituly, když si stěžují v roce 1703, že řeholní kanovníci z Karlova a za Strahova nosí almuce i mimo svůj klášter.

Svatý Jan má jako pokrývku hlavy (nebo někdy vedle sebe položený) většinou černý biret, který při zobrazeních mladšího data je někdy i fialový. Biret, lidově zvaný pro svůj hranatý tvar také kvadrátek, byla původně měkká kulatá čepice, která se po 15. století zpevňovala na okrajích, aby se dala lépe uchopit, což mělo za následek, že na něj přibyly tzv. rohy. Italský biret měl jen tři rohy, doktorský čtyři. Střední Evropa, Anglie a Francie upřednostňovaly birety čtyřrohé. Pro označení hodnosti přibyl na horní část biretu (doprostřed rohů) střapeček. První zmínky o biretu pocházejí z 10. století a do dnešní podoby se vyvinul zvláště v období baroka. Jak bylo zmíněno, barva biretu je u kněží hlavně černá, ale když u nás postupně docházelo především v průběhu 19. století k udílení různých privilegii jednotlivým kapitulám, mezi nimiž bylo i právo fialového biretu, i zobrazování svatého Jana podlehlo těmto trendům doby.

Svatý Jan má také někdy pod almucí kněžskou štolu ve fialové barvě, což souvisí především se svatojánskou legendou o uchování zpovědního tajemství i za cenu ztráty života. Co představuje tento pruh látky, zavěšený kolem krku, u kněží a biskupů volně splývající po hrudi dolů a u jáhnů upevněný jako šerpa přes levé rameno? Původně se jednalo o odznak úřadu, který nosili v římské říši dvořané, ale také pohanští kněží. Ale dříve, než k tomu došlo, to byl typ pásku, který sloužil jako ochrana úst před zimou a chladem. Název štola se začíná objevovat od 9. století. K výlučnosti nošení štoly pro jisté stupně klerického stavu dochází na konci 4. století, kdy synoda v Laodicei zakázala nošení štoly podjáhnům, lektorům a kantorům. Od 13. století jáhni nosí štolu zavěšenou na levé rameno. 7. století také přineslo pro kněze nošení štoly zkřížené na prsou. Štola připomíná sladké jho Páně a také symbolizuje pokoru.

Kanovnické signum, neboli také numisma, které má svatý Jan někdy na almuci a jindy pod ní, je další součástí oděvu tohoto světce (i když ne vždy). I tento předmět pochází z novější barokní doby, i když se patrně vyvinul z monile, což byla relikviářová schránka, která se zavěšovala na krk pro ochranu nositele a kterou ve středověku nosili hlavně významnější kněží. Prapůvod však lze také spatřovat ve falérách, které dostávali jako vyznamenání za svou službu v římské říši vojáci. Preláti při katedrálách a významnějších kostelech, kde později vznikly kapituly, nosili především náprsní kříže. Po úpravě v době baroka se z nich stal jistý odznak podobný řádu (vyznamenání), který určoval příslušnost k té které kapitule (zvláště v zemích střední Evropy), a nosil se na hedvábné stuze, nebo na ozdobném řetězu. Jednalo se o výsady udělované papeži a biskupy, ale také císaři a králi. Signum, které má na sobě svatý Jan, je nejvíce podobné těm, které byly ke cti národních svatých zhotoveny v letech 1730–1740 pro metropolitní kapitulu v Praze, jsou oválného tvaru a jsou osazeny relikviemi svatých. I zde vidíme, jak si během doby rozšiřování úcty ke svatému Janu snažila tohoto svatého přivlastnit metropolitní kapitula jako svého kanovníka (byl vyšehradským). K poctě svatého Jana v roce 1728 udělil kanovníkům metropolitní kapituly papež Benedikt XIII. (svatořečil svatého Jana) právo nosit náprsní kříž s jeho obrazem, a když papež Pius IX. v roce 1862 dal kanovníkům právo nosit zlatý řetěz s náprsním křížem, tak v jeho středu zaujal čestné místo právě onen tichý světec z Nepomuku. Možná, že si řekneme, nač to všechno potřebujeme vědět? Potřebujeme pro svůj duchovní život tyto informace? Úplně asi ne, ale je třeba si uvědomit, že žijeme v době, která vyžaduje obhajobu naší víry a všeho, co s ní souvisí, což je i kult ke svatým, dnes tolik diskutovaný a mnohými nepochopený. V něm je i svatý Jan pro mnohé pouze „nějaký“ světec v kožíšku na mostě, který je pro dnešního člověka dosti divně oblečený i vzdálený. My přesto dobře víme, že ve svém životě časném i věčném je blízký Bohu a svým příkladem je blízký i nám lidem, kteří chceme naslouchat jeho životu.

P. ThDr. Gabriel Rijad Mulamuhič, O.Cr., Ph.D.

Převzato z časopisu českobudějovické diecéze – Setkáni, květen 2021, ročník XXXI., s. 14 – 15


Použitá literatura:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *