Tento nejcharakterističtější symbol Vánoc je přítomen skoro všude. Jen stěží si umíme představit svoje obydlí, kostel, významný veřejný prostor, nebo dnes i komerční prostory bez ozdobených stromečků. Naše oči se rozzáří při pohledu na rozsvícený stromeček i navzdory věku, kteří mnozí z nás mají. Dějiny tohoto symbolu Vánoc jsou o mnoho delší, než tradice adventního věnce.
Zelené větve jsou od dávných časů symbolem naděje, která je touhou člověka po návratu do stavu rajského štěstí, jehož základem je Ježíš Kristus, náš Spasitel. Ve středověku proto bylo jablko, umístěné na stromečku, znakem života v ráji. Stromeček symbolizoval dřevo kříže, na němž byly sňaty hříchy světa. Do 8. století byl vánoční strom symbolem Krista. Váže se to na událost, kdy svatý Bonifác (+ 5. 6. 754), apoštol z Německa, dal Frankům příkaz pokácet dub, uctívaný od nich v pohanském kultu. Když dub padal, pod jeho tíhou neklesla mladá borovice, která mu stála v cestě. Bonifác to uznal za znamení z nebe a mladý jehličnatý stromeček prohlásil symbolem Krista.
I druhý příběh nás zavádí do oblastí obývaných Franky, kde v rámci irských misii na dvoře burgundského krále Gontrana působil jako opat svatý Kolumbán z Bobbia (+ 21. 11. 615). Legenda praví, že v roce 573, kdy tam trávil vánoční čas a pozoroval, jak i přes nedávné pokřtění krále a mnoha obyvatel se na jednom kopci, kde rostly jedle, stále uctívá zimní slunovrat pohanským kultem. Kolumbán chtěl místním ještě více přiblížit poselství o narození Ježíše, jenž je světlem světa. Proto rozvěsil hořící pochodně na strom ve tvaru kříže. Když to lidé viděli, přišli k mnichům na kopci a Kolumbán pronesl vánoční kázání o narození Ježíše v Betlémě.
Z těchto dvou legend je vidět, že kult stromů a posvátné háje měly pevné místo v mytologii lidstva. V tomto kultu neustále hrály důležitou roli dva světy, jenž se prolínají, svět živých a svět mrtvých. Člověk obklopený větvemi nebo stromy touží po tom, aby rozkvétající stromy symbolizující život přírody a její plodnosti se staly i jeho údělem a odpudily zlou moc. Dělo se to obzvláště během tzv. silných nocí od 25. prosince do 6. ledna, kdy se všeobecně věřilo ve škodlivost zlých duchů. Proto se v domech věšely zelené ratolesti a zapalovala světla.
Církev dovolila zachovávat tyto zvyklosti, ale dala jim nový význam, kde Kristus je pravdivý strom života a Světlo světa. Přes přijetí této symboliky (
i když ne všude, neboť až 16. století přineslo úplné smíření katolické církve s tímto symbolem Vánoc), se vánoční stromečky vykytovaly spíše v domácím prostředí, než v bohoslužebném. Zelené větve stromu vyjadřují touhu po životě věčném, jenž je zvěstován Kristem, a připomínají rajský strom Adama a Evy, jejichž jména si připomínáme na Štědrý den. V 16. století jsou už hojně zaznamenány zvyky, především v německém prostředí, zdobit stromečky sladkostmi a různými dekoracemi, jako jsou datle, sladkosti, jablíčka a papírové ozdoby. Mezi nimi má pevné místo papírová růže bez trní, jenž symbolizuje Pannu Marii, matku Boží, kdežto jablíčka neposlušnou Evu. Stromečky si v průběhu 17. století našly cestu i do šlechtických sídel, i když zpočátku převážně v německém a protestanském prostře
dí. V první polovině 19. století se stromečky začaly objevovat na katolických královských dvorech: ve Vídni 1816, Mnichově 1830. Do Francie doputoval tento zvyk roku 1840 s princeznou Helenou Mecklenburskou, provdanou za vévodu Orleánského.
A co u nás? Asi první doložený vánoční stromeček postavil pro obveselení svých přátel ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich (1733–1822) v roce 1812. Na jeho libeňském zámečku na „Ztracené vartě“ se scházela pražská společenská smetánka i mnozí, jenž přicházeli prosit o pomoc a nebývali pro štědré srdce domácího pána odmítáni. Nejen to však překvapilo: Liebich, jenž byl známý pro svou štědrost k lidem v nouzi, dostal pod stromeček jako dárek dluhopisy vykoupené jeho přáteli od lichvářů. Je vidět, že už tehdy se tento symbol Vánoc stával místem pro konání dobrých skutků a obdarování druhých.
Vše vychází z toho největšího daru, kterým je pro nás všechny Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, který nás všechny povolává uprostřed temnot ke svému podivuhodnému světlu. To nám připomíná nejedna z koled, které zpíváme u vánočního stromečku.
P. ThDr. Gabriel Rijad Mulamuhič, O.Cr., Ph.D.
Setkání, ročník XXXI., prosinec 2021, s. 5.
Použitá literatura:
Encyklopedia katolicka XIII., Lublin, 2009
NADOLSKI, Bogusław: Leksykon liturgii. Poznań, 2006
VAVŘÍNOVÁ, Valburga: Malá encyklopedie Vánoc. Praha, 2002