Slavnost Všech svatých

Slavnost Všech svatých (Omnium Sanctorum) je starobylá slavnost ke cti všech křesťanů, kteří dosáhli stavu spásy a jsou v nebi. Vyjadřuje víru ve společenství svatých a všeobecné povolání k svatosti. Zdůrazňuje to také Katechismus katolické církve (č. 946), když k nám mluví těmito slovy: „Poté, co apoštolské vyznání víry řeklo „svatou Církev obecnou“, k tomu dodává „společenství svatých.“ Tento článek je jistým způsobem vysvětlením předchozího: „Co je Církev, ne-li shromáždění všech svatých?“ Společenství svatých je právě Církev.

Počátky slavnosti Všech svatých sahají do 4. století, kdy se ve východní církvi v konkrétním dni (datum bylo lokální) připomínali všichni mučedníci. Datum tohoto slavení bylo obvykle v blízkosti Velikonoc, v návaznosti na slavení Kristova utrpení a vzkříšení, tedy základu celého liturgického roku. Konstituce o posvátné liturgii II. Vatikánského koncilu, Sacrosanctum Concilium (čl. 104) vysvětluje podstatu tohoto slavení v dějinách církve: Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary.“

Nedá se říci, že kult svatých povstal najednou uprostřed 4. století. V počátku, kdy mnoho křesťanů dosvědčilo svou víru v Krista mučednickou smrtí, si prvotní církevní obce připomínaly svědectví jejich smrti. Z tohoto připomínání vznikal postupně kult mučedníků. Vycházel také z pohanského prostředí, v němž žila prvotní církev, neboť také pohané vzpomínali v jisté dny na své zemřelé. Pohané považovali den smrti za zlovolný, proto si své zemřelé připomínali v den jejich narození. Křesťané pro vzpomínku na zemřelého vybrali den jeho smrti, neboli depositio mučedníka. Zachovali přitom pohanský název dies natalis – den narození, což znamenalo výročí. Chápali den mučednické smrti věřícího jako skutečný den narození pro život věčný.

Součástí křesťanských pohřebních obřadů, po vzoru těch pohanských, se stalo také refrigerium – pohřební hostina. Od počátku 3. století se jí někdy účastnil také presbyter a v tom případě se namísto refrigeria slavila eucharistie. Kvůli vlivu židovských tradic na křesťanství a úctě k tělu zemřelých křesťané zavrhli kremaci, kterou provozovali pohané. Již v půli 2. století docházelo s velkou pravděpodobností k slavení eucharistie poblíž hrobů mučedníků. Vidíme, jak z kultu mrtvých povstává kult mučedníků. Latinské martyr vychází z řeckého martys a znamená svědek.

Uprostřed 4. století církev, v období po pronásledování, začala slavit kult svatých, vycházející z kultu mučedníků. Sv. Jeroným (*342-7, †420) píše o quotidianum martyrium (každodenním mučednictví) těch, kdo v hloubi a vytrvale žijí ideálem odříkání a čistoty. O sv. Martinovi z Tours (*316/7, †397), jednomu z prvních svatých „nemučedníků“ připomínaných v liturgii, se v sakramentáři z Bobbia píše: „Hle muž Boží, který může být započten mezi apoštoly a připojen do společenství mučedníků. Vyznavač na tomto světě, je s jistotou mučedníkem v nebi, protože víme, že ne Martin se vyhnul mučednictví, ale mučednictví se vyhnulo Martinovi.“ Kult jednotlivých svatých se v této rané době šířil nejdříve lokálně a pak se stal kultem všeobecným. K tomu od 4. století přispívalo přenášení ostatků mučedníků z hřbitovů kolem měst do kostelů. V Říme k tomu docházelo později, až zhruba v 6. století. Roli hrálo i nebezpečí, které hrozilo poutníkům k hrobům před hradbami kvůli nájezdům Langobardů a Saracénů.

Slavnost (původně svatých mučedníků) se slavila na Východě v různých termínech podle místní církve. Sv. Efrém Syrský (*306?, †373), zmiňuje slavení v Edesse (Urfa, Turecko) 13. května. Podle kalendáře ze 4. století se svátek slavil v Nikomédii (Izmit, Turecko) v pátek po Velikonocích a tento termín zůstal v chaldejské církvi. Sv. Jan Zlatoústý (*347/9, †407) zmiňuje slavení svátku v antiochijské církvi v první neděli po Letnicích (Neděle všech svatých). Stejné datum bylo i v Konstantinopoli. Ortodoxní církev si tento termín podržela jako shromáždění celé církve, což je cílem velikonočního tajemství. Arménská církev pak svaté slaví 19. listopadu.

V Římě jsou první svědectví o slavení v 6. století: svátek byl včleněn do liturgického kalendáře pravděpodobně zásluhou papeže sv. Řehoře I. Velikého (*540?, †604, papežem 590) a podle Comes Romanus Wirziburgensis (8. stol.) se slavnost netýkala jen mučedníků, ale všech, kteří dosáhli stavu spásy (Dominica in natali sanctorum).

V Říme nacházíme stopy všech tří termínů slavení tohoto svátku. Je to pochopitelné, když jsi uvědomíme, jak úzké byly vztahy s Východem v průběhu 5. a 6. století. Papež sv. Bonifác IV. (*550, †615, papežem 608), který se klonil k datu 13. května, byl byzantském císařem Fokou (*547, †610) obdarován římským pohanským chrámem Pantheon. Ten byl původně zasvěcen všem bohům (z řec. Πάνθεονpan – vše a theoi – bohové) a postaven k poctě císaře Augusta (*63 př. Kr., †14), jeho zetěm Marcusem Vipsaniusem Agrippou (*63 př. Kr., †12) v letech 27 – 25 př. Kr. V době papeže Bonifáce IV. ale již nebyl více než 100 let využíván. Dne 13. května 609 (610?) jej Bonifác posvětil ke cti Panny Marie a všech mučedníků. K tomuto datu dal papež na 28 vozech přivézt ostatky svatých mučedníků z římských katakomb, které pak spočinuly pod podlahou chrámu. Na tuto slavnostně uskutečněnou translaci (přenesení) ostatků svatých, odkazovaly staré texty mše svaté z posvěcení kostela: „Pozvedněte se, vy svatí Boží, z vašich příbytků, posvěcujte místa, žehnejte lidu.“ Pantheon, nyní chrám Panny Marie a všech mučedníků, tak až do současnosti poukazuje datem slavení stáciové bohoslužby – v pátek ve Velikonočním oktávu – na velikonoční tajemství Krista v životě svatých.

Papež sv. Řehoř III. (*690?, †741, papežem 731) učinil ve slavení další krok, když dal v bazilice sv. Petra v Římě zřídit kapli ke cti všech svatých a to i těch, jenž nezemřeli mučednickou smrtí. Zároveň nařídil, aby každý den po nešporách v této bazilice zaznívalo votivní officium k Všem svatým. Jejich svátek slavený 1. listopadu byl už v polovině 8. století znám v Anglii a Irsku. V 9. století byl v říši Karlovců (Franská říše) označován jako sollemnitas sanctissima (slavnost nejsvětější). Především církev v Galii uctívala 1. listopadu nejen všechny mučedníky, ale i všechny svaté. Řím přijal tuto galskou tradici za papeže Řehoře IV. (*795?, †844, papežem 827). Ten přeložil svátek na 1. listopadu. Bylo to buď z praktických důvodů (např. obtížnost nasytit velké zástupy poutníků o tomto svátku na jaře), nebo z jiných důvodů. Na prosbu tohoto papeže pak císař Ludvík I. Pobožný (*778, †840) zavedl roku 835 tento svátek pro celou svou říši. Papež Jan XI. (*?, †935, papežem 931) roku 935 ustanovil, aby se 1. listopadu slavil svátek všech svatých v celé církvi a zavedl jeho vigilii. Roku 1475 jej papež Sixtus IV. (*1414, †1484, papežem 1471) prohlásil přikázaným svátkem a připojil k němu oktáv, který byl při liturgické reformě v roce 1955 spolu s vigilii zrušen.

V každém případě tato slavnost, která se nyní vztahuje na všechny svaté, dostala na konci církevního roku patřičný rámec, aby nám připomněla slavné dosažení království Krista Pána a jeho druhý příchod.

Popis starého slavení druhých nešpor z blíže neurčeného velkého benediktínského opatství ukazuje hloubku symbolů a krásu liturgie 1. listopadu: „Asi neexistovaly jiné nešpory liturgického roku, které by působily tak silným dojmem jako druhé nešpory na slavnost Všech svatých, po nichž hned následovaly smuteční nešpory před dnem 2. listopadu, dnem Památky zesnulých. Relikvie svatých byly umístěny na oltáři tak, aby skrze své svaté ostatky dnes svatí obklopovali Krista, jehož symbolem je oltář. Oltář se dnes také zaskvěl svým nejslavnostnějším oděvem: zlatým antependiem a sněhově bílým ubrusem. V šesti stříbrných svícnech hořelo šest velkých svíček. V hlubinách bylo vidět apokalyptického Beránka. Na trůnu – jako zástupce Boha Otce – seděl opat ve zlatém pluviálu, kolem něj starší členové mnišské komunity v liturgickém oblečení. Čtyři kantoři, oblečení do nádherných pluviálů, intonovali zpěvy nešpor a chór mnichů se k nim připojil v těchto nebeských písních. V obrovském opatském kostele stál nebo seděl dav věřících, které nikdo nemohl spočítat, ze všech tříd lidu. Nad tím vším se vznášel slavnostní, někdy truchlivý, nebo radostný zvuk varhan. Byly to chvíle skutečně nebeské svatby. Jakmile skončilo slavnostní „Benedicamus Domino“, přistoupil k oltáři akolyta s kadidelnicí, obklopen osmi dalšími, jenž nesli zapálené pochodně. Čtyři kantoři s úctou přistoupili k oltáři, sundali z něj relikviáře a obklopeni akolyty je vynesli z kostela. Blahoslavení se vrátili do svých příbytků, které opustili jen na chvíli, aby společně se svými bratry a sestrami oslavili svátek Všech svatých. Opat a jeho vážený doprovod se připojili k průvodu nesoucímu svaté ostatky. Společně se „staršími“ Bůh Otec symbolicky opustil tuto zemi. Celý úctyhodný průvod obklopen kouřem kadidla, které, jak píše svatý Jan ve Zjevení „je modlitba svatých“ (Zj 5,8). Světla zhasla a varhany se rozezněly žalostnou stížností. Mniši rozprostřeli před oltářem černý koberec a zapálili svíčky z tmavého vosku. Kněží v černých pluviálech přistupují k oltáři a začnou žalostně zpívat „Potěším Pána v zemi živých.“ Radost Všech svatých utichla: je slyšet sténání duší v očistci.“ (Pius Parsch: Rok Liturgiczny, díl III; Pallottinum, Poznaň 1956).

Oslava svátku Všech svatých je důležité slavení velikonočního tajemství, jenž ukazuje účinky daru vykoupení a motiv k napodobování Krista. Teocentrické pojetí kultu svatých ukazuje na Boha jako na pramen svatosti; proklamovaná vize nekonečného množství lidí, kolem trůnu Božího a Beránka v Zjevení apoštola Jana ukazuje univerzálnost spásy. Christocentrické a církevní pojetí kultu, ukazuje na svaté jako na nejdůstojnější členy mystického Těla Kristova a je výzvou k vykročení na cestu svatosti pro všechny křesťany.

Všichni svatí a světice Boží, orodujte za nás!

P. ThDr. Gabriel Rijad Mulamuhič, O.Cr., Ph.D.

Setkání, ročník XXXIII., listopad 2023, s. 6 – 7.


Požitá literatura:
ADAM, Adolf: Liturgický rok, Praha 1998.
Dokumenty II. Vatikánského koncilu, Praha, 1995.
Encyklopedia katolicka XX., Lublin, 2014.
Katechizmus katolické církve, Praha, 1995.
NADOLSKI, Bogusław: Leksykon liturgii. Poznań, 2006.
PARCH, Pius: Rok liturgiczny, Poznań, 1956.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *